Po včerejším delším cyklovýletu máme chuť na jiný druh pohybu a uskutečnit pěší zdolání celé Pálavy. V 9.40 hodin odjíždíme z Mikulova autobusem do obce Pavlov, kterou jsme zvolili jako výchozí místo pro nástup na trasu. Před půl jedenáctou sedíme již v Pavlově před Obecní vinotékou a za malou chvíli již šlapeme po zelené značce na Dívčí hrady, někde také zvané jako Děvičky. Výstup není příliš náročný a tak již za chvíli jsme u zříceniny, která nás zklamala. Naše očekávání bylo větší. Při pohledu zespodu vypadá hrad mnohem zajímavěji.

Čteme si informační tabuli o historii hradu a vzniku jeho jména (do zdí hradu prý byly zazdívány panny aby byl hrad nedobytný) a jdeme po červené značce dále. Za malou chvíli následují další výhledy z Pálavy a to i na opačnou stranu pohoří.

Po cestě nás zaujme zajímavá rostlina. Její plody vypadají jako mikropapričky. :-) Nyní po dotazu na www.biolib.cz víme že to byl árón východní, jedovatá rostlina. Po cestě je ještě několik výhledů do okolí a potom už scházíme dolů z masívu Děvína do obce Klentnice a po přestávce na točenou kofolu nás čeká výšlap na druhou část Pálavy a to Stolovou horu.

Vyrážíme opět po červené značce nahoru a hned v úvodu výstupu na Stolovou horu nás vítá Sirotčí hrádek. Tak jak jsem byl zklamaný Dívčími hrady, tady je to naopak. Při pohledu zespodu z Klentnice se tento hrad tváří jako nenápadná troska na skále. Ale z bližšího pohledu je to právě naopak. Na strmé skále v dokonalé symbióze s kamenem přechází stavební materiál do tělesa zdí hradu.

Soutěska mezi dvěma částmi hradu je impozantní a když si člověk pomyslí že tato dvě místa byla přes soutěsku v minulosti spojena, nezbývá než vzdát hold našim předkům. S chutí si prolézáme zříceninu a je to opravdu zážitek. Navíc se nám nabízí neopakovatelný pohled do okolí v popředí s obcí Klentnice.

Samotná Stolová hora je opravdu stolová. Dovedu si představit na jejím vrcholu malé letiště, několik fotbalových hřišť či velký rybník. Opravdu je rovná. Jako stolová :-). Pořizujeme několik snímků a po schůdcích vtesaných do vápence sestupujeme na silnici směr Mikulov.

Hned vedle silnice po levé straně ve směru naší cesty je útvar zvaný Kočičí skála. Jedná se o chráněnou přírodní památku, ale vzhledem že je tak blízko cesty a tím pádem pro všechny velice dobře dostupná, trpí vysokou návštěvností turistů. Však také naši kluci neodolali a vyběhli si nahoru udělat vrcholové foto.

Jdeme dále po silnici a poté červená značka uhýbá prudce doprava na vrch Turold. Tento kopec je také samozřejmě z vápence - jak jinak v této oblasti - a na to také málem doplatil. Intenzivní těžba jej málem celý zlikvidovala stejně jako Svatý Kopeček tyčící se nad Mikulovem. Zastavili se s těžbou za 5 minut 12. Obcházíme kopec a vlastně v dnešní době vytěžený lom a přicházíme dovnitř lomu kde je i vchod do jeskynního sytému Turold. Protože už máme v nohou alespoň 14 km,odkládáme prohlídku lomu na jindy, prohlédneme si volně přístupnou expozici hornin a pokračujeme dále.

Jsme ve městě a náš čeká ještě jeden důležitý bod dnešní trasy. Kozí hrádek. Zase šlapeme do kopce a přicházíme na plošinu před Kozí hrádek. Slabší jedinci naší partičky vidí lavičky. A našlapané kilometry se projevují.

Před námi je tedy rozhledna Kozí hrádek a tak po krátkém odpočinku procházíme vytesaným průchodem ve skále a stoupáme točitým schodištěm nahoru na vyhlídku.

Celý Mikulov máme jako na dlani, za mírné vstupné je k dispozici ochotný pán který nám povykládá vše podstané co můžeme vidět v okolí a tak koukáme a koukáme a fotíme a fotíme.

Je to nádhera. Opravdu městečko Mikulov působí velice kompaktním a útulným dojmem. Jak se z výkladu dozvídáme, má Mikulov asi 7 000 obyvatel a v současné době je tady 3 000 míst pro ubytování. Přesto není prakticky šance sehnat ubytování bez několikaměsíční rezervace předem.

Abych nezapomněl. Pro všechny sběratele turistických známek. Známku Kozí hrádek lze koupit jen a pouze nahoře na věži. Nikde jinde by neměla být k dokoupení. Přicházíme na mikulovské náměstí, (podrobněji nafoceno loni) které se jmenuje !! NÁMĚSTÍ !! a rovnou si jdeme sednout do restaurace na zasloužený pozdní oběd. Dnes si to opravdu zasloužíme.